nech mě být

7. března 2018 v 20:06 | Cíťa |  Divnokydy
celý ten děj je jako divadelní drama
máš nutkání to zastavit, intenzita děje stoupá,
ale stejně jen sedíš
a sleduješ destrukci přímo před tebou


Výsledek obrázku pro yellow aesthetic





A pak, zničehonic se jí na tváři objevila slza.
Po dlouhých dlouhých měsících, kdy její oči byly vyschlé jako srdce tvojí matky se to konečně stalo
nesměle se třpytila v světle nedaleké pouliční lampy jako malá hvězdička
a pak padala níž níž a níž
než se rozplynula na její bradě.
V ten moment, kdy se nesměle vydala po její tváři dolů, zavládlo hrobové ticho
jen sněhové vločky tiše šuměly, když dopadaly k jejich nohám.
Nevěděl co říct, tak jen mlčel a díval se na ni, stojící proti němu.
Červený nos, bledé rty, brada se jí třásla.
Netrvalo dlouho a první následovala druhá.
Zvláštní to úkaz.
Další už přicházely rychleji, až se jí rozestřel obraz a ona se naplno rozbulela jako malá holčička.
Přikryla si oči zkřehlými prsty, vydala u toho takový ten podivný brečící zvuk co nikdy nechápal odkud se bere (jestli ze srdce nebo odjinud).
Upřímně, nevěděl co dělat, už bez pláče většinou netušil, jak se chovat, aby jeho neobratnost a podivínství nevyplývalo na povrch.
Připadalo mu, že pláče strašně moc a celé věky. Bezradně se na ni koukal, na cestičky černé řasenky, které jen zvýraznily černé kruhy z nedostatku spánku, na třesoucí se ruce a poslouchal nešťastný vzlyky.
Sněžilo čím dál tím víc hustěji. Oba dva měli bílou korunu z velkých nadýchaných vloček ve vlasech.
Po další chvíli vytáhla nakonec z náprsní kapsy kabátu cigaretu, takovou požmoulanou kusovku (kterou beztak ukradla mámě z kabelky), vložila si ji mezi rty a hledala sirky.
Škrt
první vzplála jasným plamenem a stejně tak rychle pohasla
Škrt
předposlední sirka(jak si stihl všimnout) měla stejně rychlý konec jako její předchůdkyně i přes to, že stihla plamínek zakrýt před nepřízní počasí
Škrt
poslední
Škrt
poslední
Škrt
ne a ne vzplanout
Škrt
bezradně pořád táhla sirkou o škrtátko, jenže pořád ne a ne vzplanout.
Škrt
hlavička se zlomila a odletěla na zem, do tvořící se nové tvořící se sněhové pokrývky.
Byla to taková ta poslední věc, co vás úplně odjebe. Jako když vám ujede autobus po dlouhém dni plném neúspěchu, poslední zpráva, nechtěný odchod.
Poslední kapka.
Viděl to v očích, které se mokře třpytily, ale žádná další slzy se nekonaly. Bylo mu jí líto. Malá třesoucí se, ztracená v tom velkým světě nasvíceným měkkým žlutým světlem. Vztekle sevřela cigaretu v dlani a jen potichu vzlykla.
Nepřipadal si jako někdo, kdo by ji dokázal zachránit. Popravdě řečeno ani jí moc nerozuměl, poněvadž kolem něho svět a všechna jeho dramata jen plynul a nedotýkal se ho. Automaticky vytáhl svoji krabičku, vložil ji mezi třesoucí se rty cigaretu a zapálil jí. Ten moment, kdy zvedla pohled uslzených očí mohl trvat snad věky.
A pak natáhl ruku a pohladil ji po křehké tváři a pousmál se a přitáhl ji k sobě a ona mu dala paže kolem ramen a pak se mu třásla v objetí a přitom kouřila a pak cigaretu nechala spadnout do té břečky na zemi a zvedla hlavu aby jí políbil jako tehdy poprvé a neexistoval žádný strach ani čas
jen dva smutní šťastní lidé









P.S konec je odfláklý a celý je to takový sentiment, ale jsem smutná, protože jsem zažila krásný moment s klukem co se mi líbil, ale on se už nechce stýkat, takže si pitomé klišé můžu dovolit aspoň tady :---) C.

 


Komentáře

1 hedd hedd | Web | 7. března 2018 v 23:06 | Reagovat

Čert vezmi konec, je to krásný, dotýká se mě to...

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 16. března 2018 v 18:43 | Reagovat

Krásný protiklad dvou lidí na konci textu, vnímám v tom opravdu hloubku...někdy je ona destrukce ve značné míře i pozitivní (že si to člověk tak nějak "užívá", pokud je to pozitivního rázu a z vyhecování).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama