kdybych jen věděla

21. ledna 2018 v 0:20 | Cíťa |  Divnokydy
hledám víru už i v tech nejvíc směšných věcech
ve svých halucinacích vidím naději
ve svých snech je všechno jako předtím než si mě zradil
krásné a růžové






povlečení od polštářů poslední dobou voní jako slzy
už žádné krásné kvítí, fotky na kterých se naivně usmívám
nene.
Pamatuju si, když jsem měla pocit, že to nemůže být horší, že jsem umřela. Byla jsem malé nechtěné kotě a ty jsi mě utopil. Jenže čím jsem byla teď?
Tak moc jsi mi ublížil.
Tak moc, že to nemůžu popsat (bez přehánění).
Já myslela, že mě máš rád. Že mě posloucháš, když ti svěřuju svoji bolest, svoje trápení. Doufala jsem, že ti nejsem lhostejná a že když mě nemiluješ tak mě aspoň bereš jako dobrou kamarádku.
Ještě nikdy jsem se v nikom tak nezklamala.
Myslela, že ty mi nikdy nedokáže lhát
ale opak je pravdou.
Není nic lepšího než hraná lítost, protože víš co? Mě to hřálo u srdce, že tě to mrzí. Ještě jsem se ten den fotila, usměvavá, rozcuchaná.
Šťastná.
Přála bych si abys zmizel. Navždy a už se nikdy nevrátil a já tě nikdy neviděla.
Neslyšela.
Necítila tvoji vůni, kterou tak dobře znám. Ráda jsem spala v tvojí posteli, protože jsem se cítila v bezpečí.
Jako doma...
Bolí to příšerně i když ses ke mě málokdy choval správně.
Co po mě chceš? Proč se mi pak omlouváš a brečíš?
Proč říkáš, že nevíš proč jsi to udělal?
Proč se ti třepou ruce a já se nechám objímat a ty máš slzy v očích a rozklepaný hlas?
Vždyť jsme ještě děti. Neměla bych ti dovolit tohle dělat a ty bys mi neměl ubližovat.
Nespím
nejím.
Ganja je zas moje nejlepší kamarádka.
Zhulená ve škole, usmívám se na tebe a radši nic neříkám,
zhulená v prázdném bytě plavu vesmírem a věštím si budoucnost
chce se mi zvracet ze sebe a z toho co se ze mě stalo a cos mi udělal a z toho, že jsi kdy na mě sáhl a brečím hystericky matce i kamarádovi do telefonu a hledám tě v supermarketu, kde nebudeš, ale já ti chci odpustit, protože tě pořád tak naivně miluju a stojím venku když sněží a nevnímám svět, poněvadž jsem úplně mimo a jsem hvězda, která padá k nebi (ne k zemi) a kouřím cigarety, zatímco se mi celý svět zase hroutí.
Pláču krokodýli slzy.
Není to nic pěkného nebo poetického, protože jsem celá rudá a pomačkaná a nesnáším a miluju zároveň a opravdu pořád netuším co dělat.

 


Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 21. ledna 2018 v 9:24 | Reagovat

Na lásku je třeba dvou. Mít rád nestačí.

2 sw sw | Web | 21. ledna 2018 v 22:45 | Reagovat

Příliš mnoho energie pro jednoho člověka.

3 stuprum stuprum | Web | 22. ledna 2018 v 1:22 | Reagovat

Víš, že já bych ti věnoval srdíčko. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama