srdcebol

17. října 2017 v 19:29 | Cíťa |  Divnokydy

z přebytečných květin
slz štěstí
a hvězd, které se nevešly na oblohu
poskládal svou lásku k ní





"Myslím, že chci umřít"
říkám ti
"protože z mého světa zmizelo všechno krásné.
pro mě už nezbylo nic nádherného, nic vyjimečného. vymizel všechen smích a všechny noci pod hvězdami, všichni přátelé, všechna láska, kterou jsem k tobě hořela. všechna radost z tvého úsměvu, všechna radost z úsměvu mojí sestry. zmizely všechny noci na balkoně a všechny slzy, které mě hřály na tvářích. všechen vítr ve vlasech, touha být dívkou, jejíž ruce říkají ano. není žádná snaha, prootže není žádný cíl. není cíl, protože pro mě neexistuje žádný zítřek. není lásky, protože jsem ze sebe udělala člověka, který si žádné vřelé cítění nemůže mít. nezasloužím si vřelé cítění, když zbyla jen lítost. lítost a já.
já a lítost.
choulím se do sebe a přeju si nebýt. není opuštěnějšího člověka než já. není lítostivějšího člověka než já. dny plynou za sebou, všechny téměř stejné. některé se směju, ale i tak jsem nadále uvězněna v tom strašném koloběhu sebenenávisti.
"Ty se nesnášíš, že je to tak?"
zrcadlo přestalo být zrcadlem, ale je to jen obraz smutného člověka.
"já to nezvládám, podporovat pořád člověka jako jsi ty."
rezignace. je mi smutno, ale nepláču. nezbylo slz, které bych mohla vybrečet.
nechci už žít, ale nezabiju se.
nemám jak a nemám čím
a zbylo by po mně hodně smutku a já jsem člověk,
který chce šířit lásku

 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 19. října 2017 v 5:14 | Reagovat

Srdíčko bol!

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 20. října 2017 v 21:11 | Reagovat

Ach ten paradox toho, když člověk chce šířit světlo, ale má v sobě tolik černýho asfaltu, že bělobě prostě zasedne místo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama