trn v slavíkově srdci

4. července 2017 v 21:37 | Cíťa |  Divnokydy
Někdy je nejlepší
si jen lehnout polonahej do trávy,
kouřit nedokonale ubalený cigára
a přemýšlet nad nedokonalostma svýho
směšně lidsky nedokonalýho cítění.





Myslím, že jsem si sama pro sebe připravila tu nejkrásněji příšernou klícku.
S láskou jsem ji pozlatila a teď je už jen na tobě, abys mě do ni zamkl a až tě přestane bavit být hodný ji zahodit.
Mám pocit, že to nikdy nemělo zajít tak strašně daleko, protože s každým dnem mám větší a větší strach.
S každým dnem otvírám další a další třináctý komnaty.
S každou další větou se ztrácím.
S každým pěkným gestem umírám a s další ignorací víc a víc trpím.
Možná jsem to něměla říkat.
Neměla jsem se do tebe zamilovat.
Neměla jsem na těch schodech nikdy plakat,
poněvadž to pak končí na balkonech ve tři ráno, kdy se s trpkostí v hlase svěřuji nikomu.
Vím, že mě zničíš.
Že to skončí oceánem mých slz a pošlapanými city (vlastně tohle je i přítomnost, nebo ne?).
Chceš abych tě nesnášela, ale takhle lehký ti to neudělám. Že si to prej zasloužíš.
Tohle je sice jedna velká bolestivá chyba, ale budu tě mít ráda tak dlouho dokud toho budu schopná.
No nejsem bláhová?
Na světě je tisíce lepších kluků, ale já stále preferuji tebe.
Je moc pozdě něco vracet zpátky.
Abych byla upřímná


jsem zvědavá jak daleko to dojde,
jak moc mi nakonec ublížíš.



 


Komentáře

1 Antia Antia | Web | 4. července 2017 v 23:33 | Reagovat

Preferuji mi přijde jako slovo nepasující do lásky... anyways balený cigára jsou zlo

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 5. července 2017 v 18:04 | Reagovat

Někdy je to ublížení, pokud je příliš silný, na celej život...

3 smartly smartly | Web | 7. července 2017 v 20:44 | Reagovat

Toto považujem vôbec za jednu z najkomplikovanejších otázok, nad akými sa zvyknem zamýšľať. Že prečo správanie mnohých, ak nie väčšiny žien, podvedome (a niekedy aj vedome ;)) smeruje k tomu, aby trpeli. Spočiatku som si myslel, že to bude preto, že utrpenie, ktoré si spôsobím sám a viem ho ovplyvniť, je znesiteľnejšie, ako to, ktoré mi spôsobí svet a nemám naň dosah. Inými slovami, radšej sa budem mučiť sám. Teraz sa však prikláňam skôr k tomu pseudo-psycho-sračkoidnému názoru, že tie senzory smútku v našom mozgu, ktoré boli v minulosti zvyknuté na častú a dôkladnú stimuláciu, nejde len tak zo dňa na deň vypnúť, a tak si ešte dlho po tom pýtajú svoju "dávku". Tak či onak, pri prvom náznaku utekám ako o život. Tieto ženy ťa väčšinou stiahnu so sebou.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 19. července 2017 v 18:55 | Reagovat

Ta žlutá mi evokuje řepku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama