až do konce

15. dubna 2017 v 0:25 | Cíťa |  Divnokydy
Tohle už prostě takové mladé, zhrzené a prachobyčené dívky dělají, víš?
Sní o tvém polibku, o doteku tvých rukou a kráse tvého vzevření.
Také si píšou pochybné deníčky, blogy nebo dopisy (nejčastěji se svou dobrou kamarádkou formou internetových zpráv)
a pláčou si do svého čaje z divokých kopretin.


Výsledek obrázku pro claude monet paintings




Nejlepší na tomhle dlouhém blogovém půstu není ta část, že se snažím nelhat sama sobě, natož abych to dokázala, ale spíš to, že mě to nijak příšerně nemrzí. Ale proč taky? Čím víc dospívám, tím jsem obyčejnější, hlavu plnou kluků, přátel a jemných linek mé nepaměti. Asi o tom je ta celá pubertálnost a dětinskost. Je to jen přerod do normálního člověka bez výkyvů citů, sladkýho snění a hořkých slz do polštáře. Do člověka, co se nesměje, necítí a neprožívá. chodí jen světem a vnitřnosti má plitké jako ranní mlha nad šedivými ulicemi. Jsem ráda, že jsem pořád taková. Totálně nemožná, trapná, věčně zakoukaná, citově vázaná, zasněná a posmutnělá po večerech. Co by ze mne zbylo, kdybych neměla nespočet nemožných lásek, kluků, holek nebo oblaků na nebesích? Vím, že až tohle jednou skončí- ty, my, nás pět, že už to nebudu já. Budu prázdná, budu dospělá. Nebude žádná Cíťa, ale prachobyčejná a nezajímavá Klára, Klára co chodí každý den do práce, sem tam ji přehne šéf přes stůl a ona si dá večer k novému dílu Ordinace sklenku červného, aby usnula nad ránem s kočkou v klíně. Víte, je rozdíl když cítíte prázdno a prázdnotu.
Prázdno to je, když se vám vypaří všechny myšlenky, jen dýcháte, posloucháte a existujete společně s ostatními. Když se přivinte k jinému lidskému tělu...
Prázdnota to je, když ležíte a nemůžete dýchat. Neexistuje nic jiného než vy, velký prázdno a prázdný věci kolem vás. Stěny, které mlčí, lidé, kteří nechápou. Nepochopení.
Mám proto strach, že časem naše prázdna vymizí, vy mi zmizíte. Že se líná odpoledne u mě na pohovce změní ve vysedávání na balkóně s cigaretou v puse, na smutnou pouť vesmírem.
Chytám se vás proto za cípy šatů, útržky rozhovorů, za vaše úsměvy a teplé přívětivé dlaně. Je to jako chytat cigaretový dým, poněvadž čas je nejhorší ničitel všech lidských vztahů, ale když jste dítě nic se přeci nezdá nemožné!
Prosím neopouštěj mě
neopouštějte mě ani vy
jen mě chytněte
a držte pevně.



Aneb milostné vyznání všem mým milovaným...
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. dubna 2017 v 6:27 | Reagovat

Máš číču v ráji" ty mnalýá štetko"!

2 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 11:47 | Reagovat

Moc krásně si to napsala :)
Jo docela se v tom vidím :D

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 15. dubna 2017 v 19:36 | Reagovat

Ty nikdy nebudeš nezajímavá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama