zkažené srdéčko v mé hrudi

3. března 2017 v 21:17 | Cíťa |  Divnokydy
Jednou takhle přes noc mu na očních víčkách vyrašily motýlí křídla. Možná to bylo tou něžností s jakou předtím zavíral své obrovské upřímné oči, možná tou křehkostí jakou se díval na svět.
Po proměně přišla jeho dívka
a s grácií jakou to zlé mrchy dělávají
mu jeho oční víčka
odfoukla.

Claude Monet - Misty Mornings on the Seine, 1891:




Na svým zápěstí mám pořád tvoji vůni, zatímco v žaludku divný prázdno.
Tančí a my se jen díváme, jsem už přeci jen zvyklá na práci pozorovatele. Nějak jsem se v tom ustálila. Miluji výjevy, které se mi odehrávají před očima, ale už se snažím být i tím obrazem.
Je to těžký prolamovat.
Bariéru našich srdcí i to nutkání se neúčastnit.
Přála bych si rozumět každýmu o trochu víc (předně ale sobě). Někdy brečím
a myslím na sebe
na tebe
na něho
nebo na ostatní.
Vlastně jen málokdy uplyne den, kdy bych nebrečela. Ptají se: "Opravdu?" a já jen horkotěžko odpovídám. Jsou prostě části, které ani já sama neznám.
Vzpomínky jsou ale milosrdný.
Jsem šťastná, ne, že ne. Dny jsou krásný, jen myšlenky někdy až moc těžký. Mé pocity jsou věčně na hraně absolutní beztíže nebo velké tíhy. Svět lidí je moc složitý.
Utíkám ve chvílích, kdy bych měla přijmout objetí, ale zase ho hledám, když je téměř zbytečný. Jsem jediná, kdo se někdy cítí, tak hrozně sama?
Brečím, někdy trochu simuluji, nevím co cítím, otravuji lidi a nahlas se směju nebo nadávám.
Na kotnících mám pořád otisky růžových náplastí s princeznami, zatímco myslím na to, jak ses přes mě naklonil (nebo mi hladil nohy, nebo mi zastrčil pramínek vlasů za ucho, nebo se díval, jak se převlíkám, nebo mi nabídl sklenici vody, když mi bylo špatně, nebo přišel, když jsem napsala), a pak to stejně končí jen hořkým prázdným pláčem před ostatními a nevolností na schody.
Proč mě tolik trápíte?
Nesnáším všechny kluky a jejich mnohojazyčnost a nečitelnost. Proč jsi byl na nás tak hodný? Nesnáším tě za to mnohem víc, než kdybys zůstal takový jako předtím. Nesnáším to, že nevím, jestli jsi takový opravdový nebo se jen snažíš. Nesnáším tě za to, že vidím tvé svítící okno, ale stejně mě do svý duše nikdy nepustíš.
Stejně nemám už ani ty schody, na kterých bych brečela a ani útěchu, kterou jsem tak hrdinsky odmítala.
Umřu.
(doufám, že ti zítra nenapíšu všechno co cítím, jinak bych musela umřít. jsem jen citová kurvička, ktrá se upíná k jakékoliv vidině milého zacházení a střídá objekty myšlení jeden za druhým).




P.S. Jsem kravka, že nedokážu napsat nic lepšího, že nemůžu psát nebo, že je mi kurevsky smutno. Snad se to brzy zlepší.
 


Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 11. března 2017 v 18:39 | Reagovat

ty že nedokážeš napsat nic lepšího?...tohle je tak nacucaný emocema, že má hlava těžkne při každým přečteným slově.
A ne..nejsi jediná, kdo se cítí sama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama