květinové slzy malé Frídy

16. března 2017 v 20:44 | Cíťa |  Divnokydy
Až mi zase řekneš, že létat se dá pouze v letadlech a jiných vymoženostch, odejdu.
Copak necítíš, že nám rostou křídla, kdykoliv se políbíme?
Copak země nemizí v dálce při každém našem doteku?
Neztrácíš hlavu po tom všem?
Možná jsem já nakonec ta naivní, že? Kdopak by ztrácel svět kvůli jedné jediné lásce?

Související obrázek




Byl jednou jeden chlapec, který se rozhodl zemřít.
Mohlo mu být možná čtrnáct, ale klidně i sedmadvacet, takový byl všelijaký a nesouměrný. Oči měl velký a upřímný, nohy kratší a hubený, páteř vystupovala z kůže jako ostrá čepel a prsty mu neustále běhaly po vlastních pažích.
Jednou ráno se svlékl a odešel z domu, kde se narodil
odešel z města, kde vyrůstal
zapomněl na všechny lidi, které za celý svůj život potkal
a teprve pak se rozplakal.
Byly to poslední slzy v jeho životě a byly horké jako roztavné stříbro.
Stékaly mu tvářích přes krk, dopadaly na zem a vpíjely se do tiché hlíny bez jediného slova. Plakal dlouhou dlouhou dobu a než se rozednilo před zlomeným chlapcem se hypnoticky vlnilo stříbrné moře vysílení. Vlny se jemně přelévaly jedna přes druhou s jemností, jako když matka hladí milované dítě. Na celičkým světě existoval jen hukot vln a jeho srdce, které našlo pokoje. Rána, která v něm byla, se nezacelila, to vůbec ne. Žádný sebelepší úkaz to nemohl spravit, ale konečně získal pocit, že má něco pod kontrolou. Stříbrná hladina se vlnila podle jeho vlastního tempa.
Strávil na pobřeží celý den. Stavěl hrady z hlíny, boural ty vzdušné, vzpomínal na všechny dobré knihy nebo jen nastavoval unavenou tvář slunci. Síla byť jen dýchat ho opouštěla s každou nacházející minutou, dokud jen neležel, zatímco slunce padalo za obozor.
Svlékl se nakonec z kůže, z těla a z kostí, zůstala jen volná duše a takhle, dočista nahý, si lehl na vodní hladinu.
Voda ho přijala, omyla a donesla na místo, kde se mladé moře dotýkalo z obzorem, kde se stříbrná rodila do černočerného nebe posetého hvězdami. Nemyslel na nic a na nikoho. Jen políbil tu nejbližší hvězdu a rozpustil se do oblohy.





P.S Jo, tentokrát je to totálně bez smyslu (ne nesmyslný, ale bezesmyslný,že), ale v poslední době mi chybí smysl ve všem (wow, velmi chabá výmluva Cíťulko) a taky slovní zásoba, chuť, energie, inspirace atd. atd. atd... Ale je mi jakože jinak dobře. Myslete na mě, díky.

 


Komentáře

1 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 17. března 2017 v 8:17 | Reagovat

My se však ještě nepolíbili. Jak mám tedy vědět, že chci létat, když myšlenky na tebe mne tíží? Když po tobě svým pohledem pak pátrám, jak bezhlavě si tančíš v oblacích. A my se ani nepolíbili.

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. března 2017 v 11:08 | Reagovat

vsadím se, že ta nebohá duše měla modrý oči..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama