nakrm mě svou zlovůlí

13. ledna 2017 v 20:18 | Cíťa |  Divnokydy
Včera nad náma padaly hvězdy, ale nikdo se na ně raději nedíval.
Nad školou vyšel opuštěný měsíc a vlasy nám shořely ještě dřív než se celej svět rozsypal.
Ptal ses mě, jestli jsem už konečně spokojená, jestli mi to kurva stačí.
Slzavé údolí se ztrácelo, ještě dřív než započalo, ale přesto jsem nemohla odstat z hlavy toho opuštěnýho kluka z domu odnaproti.
Zašli jsme opravdu tak daleko?





Portrét osamocený dívky
kočka na schodišti
pugét polních květin ve váze
a jiný další ohavnosti.
Každý to má v srdci jinak, jinak přeházený, vymalovaný a uspořádaný.
Jednomu buší srdéčko pro jiný a druhým tak nějak samo od sebe samovolně a bezcílně, jako pes, běhající od smetišti zas k voňavý trávě.
Přemýšlím, jestli to takhle táta měl, když naposledy zamával a odešel. Mátí, říkávala pak, že cestoval po oblacích a hledal kupce pro ty moje nebeský voči, jestli by vykoupil takovejhle hřích. Možná proto se ještě nevrátil a děcka za mnou běhají a vykládají, jak viděly pána s kufříčkem a brejlema procházet se po obloze.
Ale stejně jako se nevyvratitelný fakt stane jen svědectvím dětského snění, tak stejně ta modř jednou vymizí a zůstanou jen šedý tóny vyhaslých nebes. Možná to jednou opláčem nebo ne.
Bez táty a s důkazem krádeže v pohledu se člověk těžko uchytí.
Jako malá jsem chtěla být klukem, a proto jsem běhala jen za kluky, hrála klackové turnaje a málem o tý hříšný voči přišla při válkách s kamením a praky. Běhávali jsme bosí a v šortkách, házeli žabky na rybníce a věšeli porcelánové panny za vlásky do křoví, dokud nepřišly holky a s brekem ty nádherný vlásky nadpřirozených panenek nestříhaly.
Opravdu mě nikdo v mých osmi letech neoslovil jinak než mužským ekvivalentem jména- tedy Jane nebo Jeníku.
Sama jsem si jednou za čas stříhávala tmavé vlásky přd zrcadlem, stejně precizně, jak se stříhávali těm panenkám. Janičku ve mně neobjevila má mátí (která boj o šaty a čajové dýchánky vzdala), ale babička Kropáčků s kocourem na schodišti.
To se nám tam jednou zakutálel balon do zahrady a já lezla nejlíp přes ploty. Zastavila jsem se před zvířetem, abych ho pohladila a už mě vítala stará paní u svého prahu. Stála tam ve dveřích rozkročena, zástěru umazanou těstem a ve tváři vrásky šťastných dní. Vlasy měla dlouhý a stříbrný, prsty klavírové hvězdy a vůni starých věcí.
"Pane jo, takovu krásnou holku, jsm neviděla spoustu dní."
Teď už vlastně vím, že jsem ti celý svý zbývající dětství kradla babičku, aniž bys měl tušení. Opravdu mě přes zimu učila hrát na klavír a přes léto nám dělala fotbalového rozhodčí. Vlasy jsem si nechávala růst co nejdelší, abych se aspoň trochu přiblížila tomu nádhernýmu stříbrnýmu vodopádu a smála se co nejvíc, aby mé vrásky byly co nejvřelejší. Až nakonec mi v patnácti i má mátí odešla hledat tátu do nebe, hrávala jsem už na koncertech a lidé mi tleskali ve stoje. Byls první, kdo mi hodil na pódium pugét polních květin mezi všemi růžemi a nosíš mi je doteď. Zní to jak posranej happy end, ale bez takovýhohle snění to maj lidi těžký.

 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. ledna 2017 v 13:44 | Reagovat

Klavír a fotbal, kombinace princezen. :)

2 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 17. ledna 2017 v 8:23 | Reagovat

jako malý jsem taky chtěl být kluk :) znám ten pocit, Jeníku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama