jemná zvrhlost

5. ledna 2017 v 22:02 | Cíťa |  Divnokydy
Mám ráda vůni mrtvýho kvítí a chuť tvé krve na jazyku,
víš?
Hniloba je přirozený děj
tak mě nech zetlít a stát se hlínou, po které chodíš.

Takato Yamamoto:



Byl jednou jeden pán, pán s dlouhým vousem a jiskrnýma očima.
Byl to velmi starý pán, snad císaře pána pamatoval a tátu učil na klarinet ještě v šedesátým vosmím.
Bydlel o patro výš, měl dvě kočky a jednoho vysloužilýho závodního holuba, který mi každý ráno vrkal do okna.
Voči měl ten pán modrý a máma říkala, že prej skoro jak malovaný. Když s otcem sedávali u partičky karet a cigára, zkoušela je skicovat, ale pánovi oči nikdy nezakreslila. Pak se jí smál, že mu to vadit nebude, když je nakreslí, že má krásný tahy tužkou a v prstech cit, ale vždycky jen rezoluntně vrtěla hlavou.
Že takovou krásu může stvořit jen Bůh.
A tak skicovala své slepé portréty a vítr si dál a dál hrál se záclonou.
Dívala jsem se vždycky na ten výjev s posvátnou úctou z parapetu a pila limonádu, někdy čaj a od patnácti kávu. Byli to posvátný chvíle naší malé rodinky. Mě, mámi a táty a pána z jiskrnýma očima.
Pak mě v šestnácti chytl zápal mladé nerozvážnosti, vyhodili mě ze školy a já jela do Prahy skládat básně a zahřívat lože dvacetiletému umělci s krásnýma rukama a dechem táhnoucím po alkoholu.
V osmnácti jsem měla prvního parchanta a třetí zlomené žebro.
Žili jsme z ruky do pusy, jak se říká. Já přes den prodávala v trafice cigára a večer přednášela svý básně zrazený panny, zatímco on plakal nad svým osudem, maloval mě nahou na své plátna a opíjel se do němoty.
Říkal mi, že jsem jeho jediná a fatální múza, že zničím a nechám povstat jeho malý svět. Ale krev. Krev tu prý miluje ze všeho nejvíce. Že destrukcí se získá ten pravý dojem.
Když jsem se sbírala z podlahy, z louže krve k řvoucímu dítěti, abych mu nabídla svůj prs, on plakal a celý zuřivý ještě dokončoval poslední tahy. Tohle byli také posvátný okamžiky.
Jednou nás u toho vyfotili naši známí. Mne, jak kojím zkrvavená dítě, polomrtvá stojím a dívám se z okna, zapálné cigáro mezi napuchlými rty a on mi pláče u nohou s akrylovými barvami po obličeji.
Když se na tu fotku dívám zpětně, vidím tam ty jasný voči. Chybí mi plnovous a ošlehaná tvář, ale jasný voči, voči, který stvoří jen Bůh tam pořád sou.
Někdy čekám, kdy se probudím do letního rána a holub mi už sedí u okna, očka jako korálky a krásné šedivé peří. Milený je čím dál brutálnější, ale přestává mi malovat oči, že prej jsou moc výrazný.
Čekám na změnu, která nepřichází.



 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 5. ledna 2017 v 23:01 | Reagovat

Haha, někoho v tom poznávám. :D

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 6. ledna 2017 v 18:27 | Reagovat

Modrý oči mě vždycky utkvěly v paměti, obzvlášť, když byly extrémně světlý...je to okno do duše, ze kterýho mívám frustraci, obzvlášť, když je cizí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama