malý princ a mladá rajda

30. prosince 2016 v 22:05 | Cíťa |  Divnokydy
Úspěch to je když:
nepadáš do rybníků jednou nohou
přežíváš další a další roky
a
neprožíváš lásku se svým perverzním učitelem tělocviku.

Výsledek obrázku pro egon schiele




Bylo to takový obyčejný intimní ráno v takovým obyčejným šedivým městečku.
Bábušky venčily svý fifinky a ňufíky, děcka s červenými aktovkami mířily do škol a Iva se milovala s Jitkou
(o lásce čistě holčičí nebo čistě klučičí tu bylo řečeno takřka nic, takže špulte oči milá ouchylata).
Svlékly se na kosti a na dřeň duše, spáchali milostný akt a pak zase oblékly
prvně kostru
pak uložily vnitřnosti
navlékly svaly
a vklouzly do svý kůže.
Někdy se stávalo, že byli tak rozčarované a každá si spletla tu svou. Pak Jitka šla do práce a kolegové se divili ("Jituš, ty celá záříš, to není jen tak! Jak by ti bylo zas patnáct a ne devětadvacet, v tom bude asi chlap! Holky, holky, Jituš má konečně mužskýho...") zatímco Iva šla do školy a nikdo ji nepoznával ("Spi více a kuř méně, já ti říkala, že pak budeš stará dřív! Vypadáš jak stará baba, ne-li hůř, spíše jako zlá čarodějnice... ").
Jasně, že jejich láska nebyla jen tak, to by nebyl příběh, aby v tom nebyl zádrhel!
Jitce bylo tedy řečených devětadvacet, pracovala někde v kanceláři a Ivě bylo patnáct a končila základní školu.
Byla to melancholie a nostalgie, co tolik přitahovalo Jitku k Ivě, poněvadž kdykoli se zahleděla do těch velkých hnědých kukadel a mohla hladit malá prsa, cítila svý dětství, jak se zhmotňuje do tý drobný svlečený dívenky.
Iva v Jitce viděla svou zkázu už od první chvíle, kdy ji uviděla. Jitka byla dospělá ženská, skoro ve věku její matky (který bylo mimochodem dvaatřicet, což není tak razantní rozdíl) a oči měla zlý a krutý, jako většina lidí na tomto světě. Milovala ji bláznivě od první chvíle co jí poručila: Hraj! a ona mohla hrát.
Byla to láska tragická, předurčená k zničení obou aktérek.
Jitka byla skvělá učitelka na piano a Iva byla vynikající studentka mířící na vrchol.
Milenkami se staly již po druhé absolvované hodině (!).
Jitka záviděla svý malý milence tu lehkost, s kterou hrála, ten mazlivý dotek jejích štíhlých prstů, když se dotýkaly perleťově bílých kláves. Hrála stejně jako milovala.
Něžně.
Když si ona pak doma osamotě otevřela noty a začala hrát, sousedi bušili na podlahy a psi štěkali. Byla plná hrubosti a vzteku (Iva přeci neměla rozkousaný rty a rozdrásaný stehna jen tak), která se drala na povrch jen v momentech vyžadující něhu.
Dva elementy se setkaly v jednom bytě u jednoho piana.
Iva dávala jen lásku
a Jitka vracela nenávist.
Bylo to takový šedivě obyčejný ráno, kdy se po podlaze ještě svíjí noc.
Jestli má lásku barvu rudých růží a zlost žhne temně moudrou
tak obě skončily fialový.
Fialový jako barva, kterou vykreslí poslední sluneční paprsek než zmizí za obzorem.











P.S. Krásný nový rok!
přeje vaše věrná Cíťa.
 


Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 1. ledna 2017 v 16:53 | Reagovat

Nenávistná láska se možná stane přívětivou, závislá na dotecích druhýho...nostalgicky.

I tobě drahá Cíťo přeju jen to nejlepší do nového roku, ať se alespoň z poloviny naplní to, po čem toužíš. :)

2 smartly smartly | Web | 9. ledna 2017 v 21:04 | Reagovat

Doprdele, priviaž ma k stoličke, zalep mi viečka lepiacou páskou tak aby oči zostali vždy otvorené a daj mi čítať jednu z tvojich poviedok, a prisahám, že prezradím všetko!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama