zapal mi cigáro

17. listopadu 2016 v 19:49 | Cíťa |  Divnokydy
Stával se takovým tím kýčoidním zobrazením správného studenta.
Kouřil jen o přestávkách a pleť měl stejně nekvalitní jako stravu kupovanou v bufáči.
Byl nucen vstávat brzy po dlouhých nocích, nucen umírat touhou pod vidinou krásné vyhřáté postele.
Když táhnul z cigarety, říkával si, jaký je to hlupák, pohled upřený na scenerii průměrného průmyslového města.
Těžko říct čeho více litoval,
rozhodnutí vstát nebo rozhodnutí vůbec existovat?

Související obrázek




Byla to taková ta malá, milá podobizna jakékoliv jiné studentky té jedné jediné nejmenované školy. Vlastně to bylo takové to klasicky puritánské jazykové gymnázium bez pořádného topení a zeměpisnými atlasy pamatujícími ještě Československo.
Pro ostatních pětadvacet učitelů to taky byla naprosto normální a průměrná žačka s nevalným zájmem do přírodních věd a laxním pohledem v jiskrných očičkách, které mohly patřit ještě dítěti.
Stalo se to náhle (tak se katastrofy většinou stávají, ne?) uprostřed hodiny němčiny.
Vedl klasicky výuku před těmi třiceti fracky a prostě najednou
vhíííííí
a láska v jeho stařeckém srdci zaplála jasným plamenem.
Jeho oči zachytily ten pohled plný nezájmu a podlomila se mu z toho kolena (nene, reuma to nebylo).
Byl to násilnej návrat zpátky, kdy jemu samotnému bylo dvanáct let, ještě chodil na základní školu a potkal holku na chodbě.
Byla to vyvinutá deváťačka, statná a prostě kus pořádný ženský oblečený v roztrhaných punčochách.
A ačkoliv byla, pravda, trochu silnější měla schopnost konkurovat jakékoliv jiné.
Byla zmalovaná jako panenka.
Voči smutný
a rty
prosící.
Připravila ho o jeho panictví ještě ten den na záchodkách (dívíčích!)
a on nemohl zapomenout.
V ten moment se chtěl stát takovou modlou i pro onu maličkou dívenku (Jitka se jmenovala).
Vždy opovrhoval Nabokovským Humbertovstvím, ale od onoho dne se stal Humbertem Hubertem přímo ukázkovým.
A jak to bylo snadné (tak sladce jednoduché).
Jitka totiž velice rychle díky svému laxnímu pohledu (a vlastně nejen pohledu) propadala i z jeho němčiny.
Jak sladce plakala její matinka (vcelku pěkná ženská, celá Jituška. Stejně vyzáblá, téměř bez prsou, úzké rtíky, ale něco tomu chybělo. Snad to bylo tím, že neměla krátké vlasy a nenosila tak roztomilé sukýnky a nežvýkala žvýkačku a stehna už měla taky trochu širší a tak dál) a on ji jako správný kavalír nabídl soukromé vyučování (no považte, jaký to byl zachránce, on, starý vytížený učitel ji bude soukromě vyučovat a dokonce dvakrát týdně u sebe v bytečku). Dojatá matinka mu líbala nakonec tváře.
A tak spadly velmi rychle jeho pasti a Jitka se zjevila ještě ten týden v pátek 17:00 u jeho vchodových dveří (jaká slast pro to staré shnilé srdce).
Bydlil v klasickém činžákovém domě se starými tapetami, starými křesly a starými nadějemi vystavěných ve vitrínách. Nabídl jí prvně kafe, usadil ji do pohovky a začal prvně učit (přeci jen nemohl zadržet onen profesorsko-otcovský cit, který se kombinoval s jeho zhýralou vášní v jeho starých údech) a po dvou hodinách pylného studování (ach, kolik sebeovládání ho těch sto dvact minut stálo) navrhnul přestávku.
Jitka, prvních třicet minut působila velmi nesměle, ale nakonci už se pohodlně rozvalila na oné lenošce.
Otevřel okno, zapálili cigarety (ona mu ji dokonce připálila) a on uvařil další kafe.
Potom se pomilovali a bylo to přirozené.
Jako kdyby byli oni dva už dlouholetí milenci plní naděje plánů a té krásné mladistvé nerozvážnosti.
Jenže jí bylo patnáct a jemu třiapadesát a o to se to stávalo krásnějším.
Pak usla schoulená na jeho nahé chlupaté hrudi, zatímco on se dal do chlapeckého pláče (přesně takového, jako kdyby mu bylo zas dvanáct a on se utápěl v masitém poprsí krásné deváťačky).
Ona byla malé ptáče a on chamtivý dravec, ne, dravec vlastně rozhodně ani zdaleka ne. Spíše milovník, který ji vzal pod svá ochranná křídla.

Plakal, protože věděl, že se dotknul dokonalosti. Ona spala, protože věděla, že jí už bude navěky patřit.







P.S. Fanouškové pláčou nadšením a skandují mé jméno, konečně epický výblitek o pěti dějstvích s klasickým motivem zkažené Humberto-Lolitovské lásky, jenž se hvězd znovu a opět dotýká, tisíckrát a znovu, poněvadž tento motiv je věčný a odvážím se tvrdit i nekončící a ne-li tradiční.

 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 17. listopadu 2016 v 20:00 | Reagovat

Skvělé, jen by mě zajímalo, jak tenhle vztah skončí...

2 stuprum stuprum | Web | 18. listopadu 2016 v 1:00 | Reagovat

Máš ode mě holoubka ve schránce. :)

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 18. listopadu 2016 v 19:13 | Reagovat

cítím větší dojetí než jakýkoli vnitřní odpor...ale čas plyne rychle..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama