tmy

17. září 2016 v 21:03 | Cíťa |  Divnokydy
Hádají se polštář s dekou.
"Beze mne, by člověk neměl kam položit svou hlavu! Jsem mnohem užitečnější..."
"Ba ne! Beze mě by lidé v tomhle nehostinném bytě umrzli!" vykřikuje deka bez dechu.
Jejich hašteřní však utne tichý a hluboký smích postele.
"Hoši, hoši..." zajíká se smíchy. "Copak vy byste si vrzli na zemi?"





Říkala mu ve svých snech Romantik,
poněvadž tak všední jméno, jaké vlastnil, na jeho tak krásnou tvář vůbec nesedělo.
A řekněte mi: Copak už vy jste se nezamilovali do modři jeho očí? Do plnosti jeho rtů, které až tak vulgárně připomínají dva okvětní plátky růže? Do úzké linky jeho obočí, tvrdosti jeho čelisti, do délky jeho prstů, do jemného úsměvu, který vykouzlí jedině když....

Ráda se na něj dívala, zatímco vykresloval na papír jemné linie lidského těla a pokaždé když zachytil její pohled, si začala připad jako úchyl čekající na nevinné dětičky u školy.
Ale nemohla si pomoct.
Poněvadž ode dne kdy ho spatřila, si připadala čím dál mladší a on jí to s každým úsměvm dokazovala.
Nikdy své srdce totiž neslyšela tak nahlas bít.
Jako kdyby jí bylo znovu patnáct a on byl ten štramácký starší hoch z jiné třídy zatímco ona jen malá kuňka beze jména.
Ano, přesně takhle nedosažitelnej pro ni byl.
I když jí bylo skoro třicet a mu teprve sedmnáct.
Ach ta její sladká pateticky-kýčovitá láska.
Najednou chodila po ulicích boso a tančila ve větru, vlasy si ostříhala nakrátko, jak vždycky toužila a nebe pro ní zůstávalo bez obláčku.

Samozřejmě, že taková změna, nezůstala bez povšimnutí. Její studenti se na ní víc usmívali a taky dostávali lepší známky. Možná to bylo tím, že během opravy písemek myslela na něj. A on byl pro ni přeci bezchybný, ne?
Rozhodla se jednoho dne naprosto definitivně. Buď bude svou lásku sdílet s ním a klidně se vzdá svého místa, nebo se vydá po stopách svých dávných dětských lásek.
Poněvadž si zamilovala pocit zamilovanosti a s jistotu věděla, že bez toho už nedokáže dále fungovat.
Jako nějaký starý ouchyl na něj počkala po vyučování před školou.
Romantik šel, batoh na zádech, ve tváři vepsán nečitelný výraz, ale když spatřil její bose nohy na chodníku, zvedl hlavu.
Jazyk měla těžký a hlas roztřepaný.
Ale i tak si začala plnit své dávné puberťácké sny.
Poněvadž Romantik pro ni nebyl jen nadmíru krásný a milý student. Byl symbol všech jejich dávných milenců, přátel nebo platonických lásek, které nikdy neměla dost odvahy oslovit. Znázorňoval všechny roztřepané a lepkavé prince, které si představovala s uslzenou tváří v polštáři se silnou a čistou touhou.
Nikdy jí totiž nedošlo, že lásku může dávat svému okolí a přijímat ji nazpět. Z lidí, ze studentů, ze slunce vysícího na vysoké modré obloze. Teprve až touha po Romantikovi ji tomu naučila.

Jestli Romantik její city opětoval, to je jen na vás, ale jedno zůstává jisté. Jestli ta holka neumřela, plní si své sny dodnes...




 


Komentáře

1 Matej Matej | Web | 17. září 2016 v 23:12 | Reagovat

Hádka polštáře s dekou Tvůj vynález  :D?

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 18. září 2016 v 18:16 | Reagovat

Tak to je dobrýýý! :-)

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. září 2016 v 18:44 | Reagovat

"Nikdy není pozdě", toť motto článku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama