lízej mě pro radost

14. září 2016 v 22:04 | Cíťa |  Divnokydy
Vy jste fakt vážně vypatlaný.
Napsáno v zadní kabince holčičích hajzlíků, holčičím písmem a já si myslím, že ty bílý dveře taky zprzním.
Líbí se mi představa, že někde na mne nezapomenou. I kdyby to měla být třeba uklízečka se savem.


(kdo pozná budovu podle mý fotky, dostane zlatýho bludišťáka...)



Zdálo se mi o tom klukovi z autobusu, o tom, jak jel se svým malým bráchou. Měl zlomenou ruku (možná nohu), chudáček.
A ve snu se mi zdálo, že se s ním bavím. Stejně jako s tím, kterej má svou duši na svý tváři.
A mý srdce se do něj beznadějně zamilovalo, i když je tak ošklivej.
I když každá ošklivost skrývá krásu.
Víte, mám skoro černý oči bez jiných odstínů a vypadá to strašně obyčejně. Jenže tohle se mi na tom strašně líbí. Každý tam má nějaký jiný sračky a já je mám pěkně jednoduchý. To mám na sobě fakt ráda.
A on, i když má takový divný ústa a stavba těla je taky celá divná, pokroucená a je strašně malej (já vždycky snila o vysokým chlapovi), ale i tak mě na tom jeho obličeji něco přitahuje.
V tom snu jsme byli vlastně kamarádi, ale drželi se za ruce, páč já vždycky potřebuji někoho, kdo by mě za ní vedl.
Nebo ještě líp.
Stál při mně.
A i tak se mi ruce potí a všechno z nich klouže. Myslím, že nedokážu lidi udržt při sobě.
A všechny mý fantazie jsou asi tak reálný jako to, že tady jednou postaví náměstí, přestane se tu prodávat fet a potkani vymizí pryč od hypernovy.
Pičo je pořád jen píčo a už žádnej požár se nekoná.
Jako dítěti se mi zdálo, že jsme v pralese s rodiči a vypadalo to, jako docela dobrej animáč kreslenej voskovkama (neptejte se jak), ale pak se tam objevil divočák a byl to strašnej teror.
Zdálo se mi o tom, jak mi zabilo tátu a probudila jsem se potom celá zpocená.
Snad tři hodiny jsem nespala a jen se tiskla k hromadě plyšáků.
A snažila si vymslet sen, kde jsou jen hodná zvířata a žádná smrt se nekoná.
Nebyla jsem to děcko, které se jde uklidnit k rodičům. To ne.
Nebo si pamatuji, jak jsem jednou uvažovala, že jednou umřu. A umře i máma a tak.
A že si nebudu moct vzít sebou Bobíčka (plyšáček).
Děsilo mě to prázdno, že už dál nebude nic. Docela se divím, že jsem na něco takovýho dokázala přijít.
Myslím, že mě pak máma uklidňovala, že si ho sebou nahoru budu moct vzít.
Je to docela děsivá představa, že?


Mám totiž strach už jen z toho žití.




 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. září 2016 v 3:09 | Reagovat

Bát se je pro panenky. :D

2 Irena Irena | Web | 15. září 2016 v 6:55 | Reagovat

Třeba to je panenka, kdo ví?

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. září 2016 v 18:47 | Reagovat

nebojím se smrti, pokud není stejná jako život..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama