joe zvanej mlátička

10. září 2016 v 21:15 | Cíťa |  Divnokydy
Někdy jsou tvý voči jako pohlazení.
Pohlazení vlídné mateřské ruky, konejšící malé dítě.
Nebo pohlazení starého milence doporávezijící tě na věčnost.
Někdy jsou jako nože rozřezávající mou (hlavně tvou, ach, není bláhově, že zrovna tobě dávám na světě to nejcennější?) duši...





Neříkej, žes nikdy neviděl svět bláhovýma očima, očima zamilovaného básníka vyzpěvujícího temné okovy lásky až do nebes. Že ses nezadíval na lidi okolo sebe a neměl si nenávratný pocit, že tohle je přesně to, cos celý život hledal.
Ne osamocení, ale lidskou společnost.
Spocená letní těla, ještě opálená z prázdnin, celé žhavé do života, ačkoliv neznají svůj cíl.
Že se stromy najednou nestaly něčím jiným, znamením, že život se pořád žije, rodí se a znovu umírá, v koloběhu ročních období, slunce a krve.
Je to opojení básníků, umělců a bláhových lidí, kteří ještě doufají, že život může být nádhernej, nezadržitelnej a úžasnej.
Fascinuje mě lidská rozmanitost.
Třeba dneska jsem viděla fakt krásný černý voči, voči který byly orámovaný řasami jako na mých zprzněných a nepřesných malůvkách, takový holčičí a plochý, skrývající čisté a horké slzy lidskosti.
Nebo člověka u kterýho jsem si byla storpocentně jistá, že kdybych se na něj usmála a něco prohodila, mohli bychom být přátelé. Protože celej ten jeho postoj, to jak mě pustil do dveří, bylo čistě přátelský a fakt jsem nikoho takovýho dlouho nepotkala.
A vlastně úplně nevím, jak to Nabokov napsal, ale básníci nezabíjejí.
Život je moc krátkej na to, aby byl zlej. A dojímá mě ta veškerá zkurvená grotesknost tohohle světa, kterej lidský pokolení vybudovalo. Chce se mi brečet, když vidím cizí úsměvy, životy a tajemný intimnosti lásky, déšť dopadající na rozžhavený roztoužený beton tak roztoužený, jako klín malý milenky, čtu knihy a články a všechna ta písmena, kterým rozumím a stvářím tím svý vlastní myšlenky a tvořím osobou, která se nazývá Cíťa, tu naivní malou žábu s velkými sny a plány.
Říkejte mi, že jsem pošetilec, ale já vím, co pohání můj svět...
Láska.



P.S a do jisté míry i sex (šibalské mrknutí).

 


Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 11. září 2016 v 10:14 | Reagovat

hezké :-)

2 Majka Majka | Web | 11. září 2016 v 12:25 | Reagovat

Nádherně napsaný...a ten konec, haha, pravdivý*****

3 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 11. září 2016 v 20:45 | Reagovat

To je skvěle napsaný :)

4 Snílek. Snílek. | 21. září 2016 v 19:17 | Reagovat

Máš tam překlep :)

5 Cíťa Cíťa | Web | 21. září 2016 v 21:17 | Reagovat

[4]: to už tak bývá. jestli mi tam chybí e nebo é tak je to normální :D . už mi vynechává klávesnic

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama