na Blog.cz

Stavěli mezi sebou paneláky.
Čím výše tím lépe.
Čím ošklivější tím ve své podstatě nádhernější.
A čím obludnější tím vlastně pozoruhodnější.
Jak divoká zvířata ve své nezkrotné divočině.

Hádají se polštář s dekou.
"Beze mne, by člověk neměl kam položit svou hlavu! Jsem mnohem užitečnější..."
"Ba ne! Beze mě by lidé v tomhle nehostinném bytě umrzli!" vykřikuje deka bez dechu.
Jejich hašteřní však utne tichý a hluboký smích postele.
"Hoši, hoši..." zajíká se smíchy. "Copak vy byste si vrzli na zemi?"

Vy jste fakt vážně vypatlaný.
Napsáno v zadní kabince holčičích hajzlíků, holčičím písmem a já si myslím, že ty bílý dveře taky zprzním.
Líbí se mi představa, že někde na mne nezapomenou. I kdyby to měla být třeba uklízečka se savem.

(kdo pozná budovu podle mý fotky, dostane zlatýho bludišťáka...)

Někdy jsou tvý voči jako pohlazení.
Pohlazení vlídné mateřské ruky, konejšící malé dítě.
Nebo pohlazení starého milence doporávezijící tě na věčnost.
Někdy jsou jako nože rozřezávající mou (hlavně tvou, ach, není bláhově, že zrovna tobě dávám na světě to nejcennější?) duši...

Někdy přijde do dívčího života moment, kdy se nemůže zbavit neustálýho nutkání poslouchat smutný písničky zhrzené zpěvačky o romantické lásce pořád dokola.

A pak znovu.

Trocha gramatyky nykdi nykomu neprospjela. Vježte my. Syce zevně nejsem odporník na živod, ale jisté skušenosty uš mám nazsbýrané. Závystifci budou jen odborovat.