byla hodná, ale nemohla se přinutit říct ano

14. srpna 2016 v 22:28 | Cíťa |  Divnokydy
Hospody, sport kluby, fotbalová hřiště, lavičky, pískoviště a rozpraskaný chodníky.
Mračna stahující se nad sídlákem.
Pokud si mě neohlídáš, ztratím se v zeleni.
Klasické nedělní dusno v dalším klasickém zapadákově.
Už víš, kde bydlím?





"Myslíte si, že je v pořádku, myslet na takové věci?"
"A vy myslíte, že je v pořádku, se na to ptát?
--
Nikdy by nevěřil, že v tichosti může být taková krása. Seděl celý den na posteli a pozoroval vířící vločky za oknem. Tak lehký, tak překrásný, tak smutný. Bylo v tom něco poetickýho, něco hlubšího, takový ten perverzáckej dvojsmysl, na který musíš mít čich, abys je vyhledal. Jenže se o to nesnažil. Jeho bledý voči pozorovali ještě bledší vločky. Země se pokryla celá sněhem a ledem, bodalo z té zimy srdce. Ostré jehlice smrti se mu dostávali hloubš a hloubš. Ten večer neusnul.
--
Vzpomínal na všechny dny, kdy jen ležel v posteli a myslel na její krásný dokonalý nohy. Na její úsměv, na její tvář, na její voči, na její vlasy a tak dále. Všichni známe tuhle básničku osamělejch paniců. V blázinci to dělal taky, stokrát dokola. Byla už jen vzpomínkou, tak úžasnou vzpomínkou. Přehrával si její smrt stokrát dokola, znovu a znovu a přitom s mu vzpomínky prolínali s tím, jak se vždycky pod sprchou řezal. Jeho psychiatr mu řekl, že bude nejspíš masochista a sadista najednou, ale jemu to bylo jedno. Hodněkrát už rozplakal jednu sestřičku, protože to nikdy nevydržel a musel si před ní pohonit.
--
Během pátého sezení ho skupina doktorů požádala, aby ukázal jak se dopasavaď řezal. Většina se pozvracela, ale on jen fascinovaně zíral na černou hutnou krev valící se z jeho hrudi. Řezal se do starých ran. Její smrt tu byla znovu, storkát silnější a intezivnější. Cítil její ustrašené bijící srdce pod svými štíhlými prsty.
--
Od tý doby ho nechali chodit volně. Brzo ho omrzel celý areál. Ze srandy hrál se stařečky na vozíčkách kuželky. Blázni byli kuželky, vozíčkáři zas koule. Někdy se zas díval na sníh a na život tam venku, ale už nikdy tak dlouho nevydržel. V hlavě se mu začli ozývat divný zvuky.
--
Poznal smrt, když si pro něj přišla. Viděl jí už přeci tolikrát. V knihovně, ve výrazu jeho učitelky, ve svých vlastních očích. Přivolal ji. Zavolal na ni jako na starýho přítele. Nebylo to tak hlučný jako její smrt, to teda ne. Jen zaklonil hlavu, vyřinula se odevšaď krev, hniloba. Jeho tělo se zbavovalo démonů, plakal krvavé slzy. Ležel nahý na kachličkách, v srdci nůžky a u hlavy ošetřovatelku. Nevydržela to, ruply jí nervy. A to si myslel, že na takový věci jsou tady zvyklý.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 14. srpna 2016 v 23:27 | Reagovat

Co bych dal za tvé ano!

2 Fredy Kruger Fredy Kruger | 15. srpna 2016 v 0:48 | Reagovat

" Krve by ve mě se nedořezal !
... takhle jsem nikdy se nepořezal !"

... slyšet je  Jebb Šuka ( staršího chlapce )
jež nohy si uříz  na cirkulárce !

... je do ledu dal ( než se zapaří )
a bleskově ubíhal k lékaři !

... ptáte se, jak chlapec běhaje,
když - ni jednu nohu nemaje  ???

Jak jinak by běžel ???
Po rukou !!

...křičejí doktoři : " Ty kluku !!
... bys  howadsky  po rukou nelítal,
tu noha..... tu druhá je přišitá !"

Hoch vyčítá lékařům  dnes  a denně,
že nohy mi přišili obráceně !

" Kurwy ty,  zbytečně chvátající !"

... rozčilen muž... silně šmatlající !

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 17. srpna 2016 v 9:17 | Reagovat

Tohle je dost dobrý :D Dlouho jsem nenarazila na literární počin, který by mě takhle zaujal. Hurá, na blogu ještě někdo psát umí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama