bez citu ani ránu

6. srpna 2016 v 20:59 | Cíťa |  Divnokydy
Jemný poprašek sněhu jako decentní přikrývka nastalé situace.
Bledý měsíc k dokreslení mrtvého bojiště.
Krkavci zvedajíce se v zavíření černých křídel.
Chápeš, ne?

neon, exit, and grunge image




Odhodil špaček cigarety a s tichým odfrknutím se pobaveně pousmál. Měl ji přesně tam, kde ji chtěl. Sice to trvalo delší dobu než si zrovna přál, ale stálo to za to. Ten pohled rozhodně stál za to. Poněvadž ho už nikdy nechtěl dostat z hlavy. Ano, sice pořídil pár fotek, ale ty nemohli nahradit tu atmosféru, která právě nastala. Ležla s klidným výrazem na jeho posteli.
Vlasy jí padaly do svěží tváře a rty měla lehce pootevřené. Proč říkám svěží? Ona totiž nebyla krásná. Byla spíše taková obyčejná tuctová holka, za kterou by se možná lidé otáčeli, jenže na to nebyla dost výstřední. Neměla v sobě tu jiskru, která by někoho oslovila. Jenže on ji našel. Bodejť by ne, když se spolu znali již od dětství. Postupem času odkrýval jednotlivé vrstvy její skryté krásy.
První rok to byl úsměv. Tenkrát byl ještě na základní škole.
Druhý rok to byly pro změnu ruce. Ty krásný pěstěný nehty, dlouhé prsty klavíristky a mléčně bílé paže.
Třetí rok to byly její vlasy. Černé jako uhel, dlouhé, rovné, voňící po jeho nesplněných fantaziích. Ach, kolikrát on zatoužil se do nich ponořit a umřít.
Další rok následovaly oči, nohy, tělo, ouška. Přesně v tomhle pořadí.
Ale co tahle holka měla ve vzhledu, to jí rozhodně scházelo na povaze. Málokdy se na něj usmála. Málokdy si všimla jeho přítomnosti. Sama byla pro okolí neviditelná, ale nejspíše se rozhodla, že pokud ona má být ta nenápadná, z něj udělá ještě opomenutějšího člověka.
Ani nemůžu popsat jeho bolest. Tu ostrou štiplavou pachuť, když neodpověděla na jeho pozdrav, když o něj nezavadila ani očkem nebo mu nevěnovala pár vět. Denně ji vídal na její zahradě, na verandě nebo v okně, ale nikdy se nezmohla ani na pokývnutí. Mrcha.
Proto si nyní užíval ten pocit její přitomnosti. To jak leží v jeho pokoji, v jeho domě a ve vzduchu pořád visí kovová vůně její krve. Zhluboka si povzdechl, udělal si ještě jeden snímek na mobil a rozhodl se jít. Byl by rád něco víc než polibek na její studené rty, ale, po pravdě, on nebyl žádný nekrofil.
Hodil si batoh na záda a po opuštění místnosti zamkl dveře.

Dobrou noc má lásko.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 6. srpna 2016 v 21:23 | Reagovat

Hahaha, dyk ty píšeš blog o mně.

2 Skylar Skylar | E-mail | Web | 9. srpna 2016 v 17:01 | Reagovat

Veta "Mrcha." definitívne dorazila moje nádeje, že je nažive(max spytá do nemoty) a len sa sňou chystá vyspať.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama