jdeš do toho se mnou?

13. června 2016 v 20:55 | Cíťa |  Divnokydy
a jako dříví v lese mu rostlo to ono chřípí v nose.
rostlo, rostlo a rostlo.
dlouhé černé a vlnící se z nosních dírek.
rostlo, rostlo.
až se jednou udusil.




Jednou se jen tak procházela v tričku "superhero" s okopanýma teniskama na nohou.
Lidé si říkali: "Páni, to je vážně ona?" snažili se jí pohlídnout do očí schovaných za zrcadlovýma brejlema jejího táty a vyčíst nějaký výraz.
Nějakou tu úzkost, fóbii či strach. Cokoliv, co by bylo jejímu obličeji známé.
Jenže známé nervozity tam nezahlídli, viděli jen ten prázdnej výraz a cígo zastrčené v koutku úst.
Říkali si: "Je to vážně ona? Však se bála chodit jen do obchodu!"
Páč to byla vesnička a každý tam věděl o jejích chorobných úzkostí.
Jenže ona nehla ani brvou. Z cigarety se vlnil líně nafialovělý dým a odrážel se v brýlích.
Rozvalovala se na dřevěné lavičce a četla si Milana Kunderu.
Bylo vlhký léto, pár hodin před bouřkou, městečkem se hnal slaný vítr a prach.
Ležela tam na lavičce na náměstí, stehna v kraťáscích nestydatě roztažena, četla si a pokuřovala. Některý lidi se dokonce stavěli nad ní a dívali se jí do obličeje.
Dlouho, předlouho a ona si jen dále četla.
Lidé ji zdravili a v duchu žasli.
"Nemůže mít přeci tak dobrého psychologa! Nebo snad jo?"
Z holky, která vycházela jen ven na zahrádku rýt záhonky, se stala nestydatá maloměšťácká bohémka. Za jeden jediný týden, kdy byla pryč.
Listovala Kunderou a četla jeho Autostopy.
Nedávala přeci minulý týden přednost Hrabalovi?
Děti kolem běhaly, psi štěkali, ženský klevtily a vzduch voněl bouřkou.
Vlaštovky jí lítaly nad hlavou. Přišli k ní tři lidé. Dvě holky a jeden kluk. Bavili se společně, jako kdyby se znali už dlouho. Museli být z města, páč místní je neznali.
A nedalo to přeci jednomu dědouškovi a přicupital k nim.
Díval se do těch anonymních brýlí, na rty vonící dýmem, na lehký úšklebek vepsané v kdysi plaché tváři, na vlasy rozpuštěné a na tělo dokonale opálené. Díval se na provokativně rebelantskou dívku. Z té proměny se mu tajil dech.
A tak povídá dívce:
"Anetko, jaktože jsi se nám tak změnila? To máš tak fajnovýho felčara na dušičku?"
ptal se jí dobrácky.
A Anetka pohodila hlavou, ušklíbla se, proužek dýmu se jí omotával kolem mladé tváře jako namodralá kobra.
"Ne, dědečku. Já jsem totiž ztratila smysl žití, víte? Ten kdo nemá nic, nemá vlastně co ztratit. A ten kdo nemá co ztratit ten se už ničeho nebojí. Když nemá nic, nemůže o nic přijít."
Hlas měla neutrální.
Děda jen pokýval hlavou a odešel. Bylo mu jí líto, poněvadž věděl, že kdyby si Anetka sundala tatínkovi brýle, viděli by všichni lidé jen prázdno.

Velké prázdné kruhy, kde kdysi bývaly krásný modrý voči, krásný bojácný srny. Viděli by brány do bran pekelných.


 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. června 2016 v 21:26 | Reagovat

Věz, že ti budu navěky sloužit! Tedy dokud mě nepropustíš. :)

2 Cíťa Cíťa | Web | 13. června 2016 v 21:45 | Reagovat

[1]: zbičuji tě kopřivami :)

3 B. B. | E-mail | Web | 14. června 2016 v 9:04 | Reagovat

Měla bych co nejdřív ztratit smysl žití a pořídit si slunčení brýle. Konečně bych působila trošku normálně, ne jako psychicky labilní stvoření.

4 Keeble Keeble | Web | 14. června 2016 v 23:09 | Reagovat

Jednu Anetku znám, popis ale moc nesedí, škoda

5 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 18. června 2016 v 5:11 | Reagovat

pěkný blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama