seš sám (?)

15. května 2016 v 22:52 | Cíťa
Je to tady a teď. Nikdy to totiž nebylo nikde jinde. Ano, sice se to jednou přesune do té ošklivé místnosti zvané minulost, ale ta je zamčená, můj drahý. A pak si teprve můžeš nechat oči pro pláč.
Protože já do tý místnosti půjdu taky.




Říkejte si o něm teda co chcete, ale dle mýho to byl ten nejlepší kalič, který kdy vešel do našeho malýho zaplyvanýho kumbálku. Ale hovno, Randy, tenhle kumbálek není už tvý mámi, ale jisto jistě náš! Copak ona tu strávila nejvíc času? No?! Tak vidíš. Radši už se neozývej a nevyrušuj. Kdeže jsme to skončili? Jo no, u toho jakej byl kalič.
Abych pravdu řek, já do tý doby byl jen takovej náhodnej feťák. Sem tam pilule, sem tam travka, spíše hlavně ten chlast a cigára. Klasika prostě. A tak vypadal i tenhle kumbálek. Všude flaše, vajgly a smrad. Někdy louže od zvratku, no. Ale jak jsem viděl jeho tak jsem si řekl, že tato prapodivná existence rozhodně změní celé naše skromné fungování. Nakráčel totiž ve vysokých kožených botech s kovanou podrážkou, na nohou legíny, který by byli malý i mý ségře a na sobě hnědý svetr jak od svý máti. Jo, a ty legíny byli pěkně třpytivý. Přímo nás osilňovali svou září.
Nakráčel teda dolů po dřevěných schodech, černou pusu pohrdavě vyšpulenou. V rukou držel bombarďáky Randyho máti (ne, ty vole, neříkal jsem, že tuto část vynechám!) a celý byl jak zjevení ňákýho archanděla. Tehdy jsem si říkal, že věřím na zázraky, to teda jo. Vejrali jsme na to zjevení dobrých pár chvil, než slezl mezi nás. Pohodil hlavou a hodil vobrovský spodní prádlo maminy na stůl, kde nám teplalo pivo. "Tu máte, sráči. Prej máte jít nahoru." Nakrčil svůj nos a nasadil, takový výraz, že by nejradši každýho z nás přehnul o stůl. Ne proto, že by byl buzna, ale jen proto, aby s námi pořádně vyjebal (no, ale je pravda, že přefik Randymu mámu tak kdo ví...). Bez jedinýho slova jsme vypochodvali nahoru a nechali tam padlýho anděla stát mezi našim odpadem.
Jo no, a pak jsme se dozvěděli od mamky, že tam Warnnie (tak ho totiž oslovovala) bude mít zkušebnu pro jeho kapelu. Že mi se tam už flákat tedy nebudem. Samo, že nás to všechny nakrklo, obzvláště Randyho, nýbrž se Warnnie stal i dvorním mrdačem jeho matky a navíc přišel i o svůj (náš) kumbálek. Ale nebylo co naplat. Dámě nikdo nechtěl odporovat. Nějaký týden jsme to táhli na střídačku u každýho z nás, ale ruku na srdce, nikomu se to nechtělo uklízet a zároveň nikdo nestál o ten čurbes, tak jsme naše seance zrušili.
Randy byl uraženej na svýho novýho tátu, který byl dokonce mladší než on (anžto W. měl devatenáct zatímco Randy dvaadvacet) a tak do sklípku nechodil. Zato mě to táhlo čím dál víc. Vždycky jak jsem za Randym přišel, našel jsem si výmluvu jak se vyfouknout na zkoušku kapely. Byl jsem něco jako dvorní fanynka, takže jsem seděl na podlaze a díval se jak hrajou. Warner se obtáčel kolem mikrofonu, Andy bušil do bicích a ještě někdo hrál na kytaru, ale ten snad neměl ani jméno. Rytmy byly pomalý, utáhlý a agresivní. Většinou to znělo, jak by se celá kapela snažila podkopat těmi tóny do posledního pekla. A mně se to skara líbilo. Po každý zkoušce (která se mnohdy někdy udála i třikrát za den) se vysypal na stůl bílej prášek a všechno jsme to nosy sjeli. Prvně jsem se toho nějak bál, páč pivko to je roztomiloučká záležitost oproti kokainu, ale nějak jsem do toho nakonec skočil. Pak jsme ještě slavnostně zapíjeli právě pivkem a svět byl najednou sakra krásný místo.
Stal jsem se skoro jedním z nich, poněvadž já jsem byl nakonec ten, kdo chodil pro další a další sáčky. Byl jsem dvorním nosičem koksu na jejich prvních koncertech a někdy případným hráčem na kytaru. Jojo, ty koncerty to byli moc pěkný věci. Ale všechno pěkný má i svýho konce. Jednou si Warner překoksoval hlasivky a všechno bylo v pejru. Byl docel potom i mentál a tak další muzicírování nešlo moc v úvahu. Kapela se rozpadla, holky odešly a na bejlej prášek nezbyli prachy. Warnera vykopli z bytu a vykopla ho i Randyho máma. Nějak přirozeně ale zůstal dole ve sklepě (protože ho měla Randyho máti ráda jako vlastního syna) a nějak přirozeně se začli konat i naše staré seance. Jemu táhlo už na dobrých pětadvacet a nám na osmadvacet. Byli jsme starý trosky na starým vetchým gauči. Sem tam jsme s Warnerem zkoušeli sjíždět podlahu nosy jestli někde nezbyla aspoň troška koksu.
A on tak povídá: "Myslíš, že se to někdy vrátí zpět?"
A já na to: "Zavři oči a věř."

Jojo, holt kalič všech dob.

 


Komentáře

1 Cherry Steel Cherry Steel | Web | 15. května 2016 v 23:27 | Reagovat

Děkuju za článek - mezi těma, co tam vidím mi zvedl náladu. Konečně něco, kde se píše originálně.

2 stuprum stuprum | Web | 16. května 2016 v 4:44 | Reagovat

Vrací se mi to. :)

3 Antia Antia | Web | 16. května 2016 v 11:11 | Reagovat

Antikrist.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama