lítosti dětské a jiné prznitelnosti

16. dubna 2016 v 0:22 | Cíťa |  Divnokydy
Nalije mi?
Nenalije mi?
Nenalije-li mi, naliju-li mu já?





Možná jí řekl až příliš o té své chvilce, o tom svém prokletíčku, poněvadž se jí oči zalily slzami a raději ruku v ruce s panickou hrůzou odkráčela z jeho malého kvartýru a nechala ho být.
A tak si sedl. A čekal. Čekal až se ukáže s lahvinkou vína nebo tak něco, jak to vždycky dělávala, když se pohádali, jenže ona nic. A v bytečku bylo ticho a jako vždycky ticho a útulno. Nástěnné obrazy hřály duši, hodiny a kanárek zpříjemňovali klid a pohodu celého panelového domu. Čekal až přijde a udělá mu večeři. Měl od ní na dnešek slíbené těstoviny. Chtěl je. Už se na ně těšil. Sliny se mu sbíhaly, jen co pomyslel na tu vůni a její blažený úsměv, když mu položí kouřící se misku před něj. Ale snil zase marně.
O půl deváté si namazal chleba s máslem a šel si lehnout. Měl žízeň. Čaj si neuvařil a vstávat z postele se mu nechtělo. Zůstal ležet a nechal v kuchyni světla rozsvícená. Doufal, že až se vrátí, že zhasne.
Ráno na něj nečekala snídaně a ani kafe a ani noviny. Otevřel si okno v ložnici a roztáhl žaluzie. Na nic víc se nezmohl. Zůstal celý den ležet v posteli a nic nedělal. Naslouchal jen šumu ulice a křiku ptáků. Říkal si, jestli to nebude nějaká ta depka z jejich rozchodu nebo tak něco.
Ráno se mu lehčejc probouzelo, protože měl všude v pokoji světlo. Ale už byl tak línej, aby si zase zastřel.
Večer zavřel okno. Venku začlo pršet a ptáci odlétli. Asi někdy kolem desáté večer, zjistil že si pochcal povlečení.
Čtvrtý den si zašel pro pití a pro jídlo, které si pak navršil k okraji postel, aby nemusel nikam vstávat. Na hajzl musel dojít, ale to ho už tak nesralo.
Někdy mezi jídlem a poslouchám ptáků venku usínal. Zdálo se mu, že je s ním a směje se. Že mu dělá jídlo a čeká na něj. Že nad ní roztahuje dešník a společně jdou do divadla. Její lodičky šlapaly po roztoužené zemi.
Další den si musel jídlo naskládat na opačnou stranu. Všude byl bordel a podařilo mu se znovu pochcat. Už postel nepřevlíkal, nevěděl kde je další povlečení nebo kolik jich vlastně měl mít. Zase se mu zdálo o ní. Asi třikrát se nad vzpomínkama udělal.
Asi sedmnáctý den si pro něj přišla matka. Uviděla ho svlečeného na posteli. Říkala, že měla strach. Říkala, že se bála. Cítil se jak feťák ve svém doupěti. Jako lůza ve své skrýši. Nesnažl se zakrývat. Její nohy stále šlapali na rozžhavnou deštivou zem.


Stále.
A stále.


Někde v dálce štěbetala andulka.

 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. dubna 2016 v 0:41 | Reagovat

Měl prznit matku.

Nebo dobrák, já vždycky chodil na dámy. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama