vlhké snění jistého pana Humberta Humberta

5. března 2016 v 23:31 | Cíťa |  Divnokydy
Březen
Březen.

Za kamna vlezem.



Říkal jí osobněji, neoslovoval jí něčím tak předpotopním jako je jméno (tak nechutně zneuživaná věc v cizích ústech, tak nudně odtažité a všeříkající), no a vlastně pro něj nikdy neexistovali žádné Janičky, Jarmilky, Martinky, Natálky, Anežky, Terezky nebo Anny, ale jen holky a holčičky. Holčičky byly jeho- jen čistě čekající až si je najde, okouzlí a následně pozře svou prapodivnou láskou, zatímco holky byli tuctovky pro ostatní chamrať. Holčičky se poté dělily dále. Na Krásky a Dlouhovlásky. Ona byla vzácnou smíchaninou obou typů. Vlasy neměla moc dlouhé, ačkoliv jí o to nastokrát prosil, zatímco se tomu usmívala. Nechávala si je pokaždé zkrátit a pak zase narůst,zkrátit-narůst,zkrátit-narůst... Trpělivě ho tím mučila, ale jemu to nějak vlastně nevadilo. Patřilo to k ní. Už od té doby co jí potkal a to byla teprve jó nějaká doba. Skoro dva roky.
Ano, on si jí trpělivě schraňoval přes dva roky, trpělivě naslouchal všem bolístkům, bral za zábavou a kupoval jí modrá el-emka a nechával jí pod svým dohledem vyrůstat jako malé poupě.
Intimnosti si samozřejmě nechával za zamknuté dveře svého bytu. Jejího otce totiž moc dobře znal, pracoval v pekárně kam si každé ráno chodil pro pečivo a že to byl takovej všivák a filuta, nikdy si s ním neodpustil i kus řeči.
"Jó no, teprv čtrnáct měla a už jak by chtěla vyběhnout z bytu, holka jedna. Ale nedivím se jí, já jsem byl úplně stejnej. Zrovna dneska zase spí u kamarádky, no." většinou prohlašoval fotr a on jen pokyvoval hlavou se vzpomínkou na její nahé tělo v jeho kvantýru (na jeho posteli s jeho dekou jako něžnou kulisou k její pokožce tak krásně se třpytíc se v jarním sluníčku), ale neřekl nic. Zpravidla se mu jen ze vzpomínání mírně postavil a pak se rozloučil a s rohlíkama v podpaží odkráčel zase za ní.
Pokaždé když toho jejího fotra slyšel povídat o své Evičce nebyl si jistý, jestli je to doopravdy ta samá dívka, co s ním prožila už dva roky. Jestli to není jen omyl a ta malá potvora spící pod okny není náhodou jen jen jeho, stvořená jen pro něj a vychovávaná jen pro něj, jako kdyby byla pečlivě uchovávaný briliantem v kapse nějakého dobráka. Její fotr byl těstovitý a mírně hromotlucký chlap. V obličeji byl neustále červený, očka kalná a maličká, zasazená do velké býčí lebky s ošklivým nosem. A ty jeho ruce! Prsty jako klobásy, dlaně jako lopaty, chlupaté klouby prstů, mozolnaté a ošklivé. Někdy jí bral její ruce do svých, aby se ujistil, že nejsou tak odpudivé a nechutné.
Vracel se chvatem vždycky za ní, nepřespávala u něj často, aby nevzbudili podezření. Miloval to stvoření, do kterého se vždycky přes noc proměnila. Jako kdyby jí bylo zase dvanáct kdy jí poprvé potkal. Stála s matkou v řadě u zmrzlinářství, měla na sobě letní šaty a jemný vánek si se suknicí lehce pohrával. Byla celá děcká, nohy hubené, ruce skoro žádné, tělíčko mrštné a mladé a ohebné jako štíhlý stromek, ale když se otočila málem ztratil řeč. Podívala se přímo na něj očima, které ho svékli do naha. A ani to ne. Hůř. Ještě stokrát hůř. Až na dřeň jeho vyprahlých kostí, až na dřeň jeho duše. Její drzý úsměv ho usmrtil v dalším okamžiku. Další den se na to místo vrátil a ona už čekala.
Jako kdyby byla vychovaná jenom a jenom pro něj. Poupě které vykvetlo a on si ho chamtivě utrhl. Snědl ho, celého ho pozřel a pak se jako spokojená ropucha vyhříval na slunci její neutuchající a zřejmé lásky.


Pochutnávali si na pečivu jejího otce.


 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 5. března 2016 v 23:50 | Reagovat

Když jí bylo dvanáct, haha.

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. března 2016 v 12:56 | Reagovat

Začínam bejt na tyhle náměty lehce alergická...

3 Cíťa Cíťa | 6. března 2016 v 18:48 | Reagovat

[2]: taky to není jediný námět článků, že :)

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. března 2016 v 21:55 | Reagovat

[3]: To je jen můj problém, nenech se rušit. Starší chlapi. Tfuj. Nebo spíš...hmmm?

5 Háčko Háčko | E-mail | Web | 9. března 2016 v 4:52 | Reagovat

Lolitky mi vždy boli nesympatické. Humbertovia už boli iná káva.

6 Zora Zora | Web | 10. března 2016 v 10:40 | Reagovat

Ja nevim co se mi hnusi vic, jestli Humbertove nebo Lolitky.

Tyhlety vztahy se mi tak hnusi, ze se mi pri cteni zvedal kufr, coz ale rozhodne ber jako kompliment.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama