rouhačské poemy Oscara Wildea

7. února 2016 v 11:11 | Cíťa |  Divnokydy
A zrovna on to byl, koho tak bavilo neříceně žít. Oblékal se do sametových kalhot a nechával si růsti dlouhé vlasy, květované kravaty si vázal místo oprátek a dlouhé rozevláté košile snad dávali náznaky toho jak to s jeho sex. orientací je.



"Nemohu si nijak pomoci." Prohlásil jednoho dne on a roztáhl svá křídla.
"Nemohu takto již nadále existovat." Při těch slovech si balil své kufry.
"Ale jistě že můžeš ty hloupý!" osočila se na něj jeho mladá manželka a házela mu šaty zpět do skříně.
"Ne nemohu." odporoval jí tvrdošíjně a saka si opět skládal do zavazadel.
"Neblázni!" prosila ho a skříň zamkla na sedm západů. "Co já a děti!?"
"O jakých dětech mluvíš? O těch vysněných?" ptal se jí, když páčil dveře. "O těch které ani nejsou!" mumlal si rozhořčeně.
"O těch které mi nedokážeš dát!" spílala mu mladičká manželka.
"Nemohu již prostě takto nadále existovat." opakoval a kufry si pečlivě zamkl.
"Neblázni!" prosila ho a kufry vyházela oknem.
"Ty blázníš!" namítal rozhořčeně a trhal si vlasy po hrstech.
"Nech toho a pojď se najíst! Dole čeká oběd a kanape s novinami. Oknem svítí slunce! Venku zpívají ptáci!" snažila se ho uprosit.
"A tohle je to co ty nikdy nepochopíš! Hloupá ženská!" mlátil rukama ve vzduchu.
"A co by chtěl milostpán víc! Snad dobrodružství? Divukrásné princezny? Uznání? Moc a slávu? Peníze? Jsi jen hloupý ješita, který nedokáže ani zplodit dítě!" ječela mladá manželka.
"Ano! Ano! Ano! Chci to všechno a ještě víc! Chci odtud pryč!" balil si do brašny jen to nejpotřebnější.
"Nenávidím tenhle dům! Tyhle stěny! Tebe! To ty jsi mne sem odvlekljako svou trofej z lovu! A nejsi schopen dát ani špetku citu!" spílala mu a nakonec se hořce rozplakala.
Muž se na chvíli zastavil, v ruce své poslední věci a zamyslil se. Mladičká manželka se choulila na koberci v slzách mezi jeho poházenými věcmi. A v tu ránu se v muži něco pohnulo. Snad nějaký dávno schovaný pocit, díky kterému si jí vzal. I natáhl mladý muž ruku ke své mladičcé manželce a zvedl ji z koberce.
"Pojď, ženo." nakázal jí. Vyšli ven, on zamkl dům a zavolal bryčku.
Když seděli uvnitř manželka se ho ještě v slzách ptala: "Kampak to jedeme?"
Muž se načepířil a hrdě se usmál. "Tam kam nás bude bavit žít."
 


Komentáře

1 Amazonka Amazonka | Web | 7. února 2016 v 11:27 | Reagovat

Čtivé, hluboké. Hodně se mi to líbí.

2 stuprum stuprum | Web | 9. února 2016 v 1:07 | Reagovat

Mít tak sílu, něco hezkého bych ti věnoval. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama