pídíce se po lepším žití

29. února 2016 v 13:16 | Cíťa |  Divnokydy
A bez pocitu viny se všichni vrhali střemhlav dolů. Jako lidé svádění zvukem Krysařovi píšťaly, jako slepé ovce za svým pastýřem. Někteří se je snažili zadržet, ale jediné co z nich dostali, bylo:
"Promiň, mami."
Říkalo se tomu dospívání.




Dostal se do té fáze, kdy se mohl jedině zastavit a zemřít, nebo jít dál a žít.
Zastavil se tedy a podíval se na modré nebe nad jeho hlavou.
Zastavil se a přál si smrt.
Protože už ho nebavilo dýchat a snít, nebavili ho věci kolem něj, nebavili ho lidé a ani jejich společnost. Nesnesl věčné pachtění se za něčím lepším, už ho nebavilo skákat jak ostatní pískají. Neshledával potěšení v modrém nebi a ani v tom ocelově šedém. Nestál o další duchaboly a ani strachy. Přestalo ho bavit jíst, pít, dýchat, trávit, spát, žít, chodit, ležet, stát, smát se, sedět, odpočívat, číst, psát, počítat, umírat, radovat, snít, píchat a kýchat. Byl tak unavený i přesto, že byl tak mladý. Nebavilo ho se každý den probudit a potom se dívat na ten stejný obličej, na ten stejný obličej co tam byl minulý den a i ten předešlý. Unavil ho pohled jeho oči, hnědé a bezvýrazné, na tváře nicneříkající, na úsměvy falešné a prázdné, na ruce vetché a na smích dutý a prázdný. Všechno co ho kdysi naplňovalo ho nyní jen vycucávalo, pomalu s jistotou tichého parazita uhnízděného ve střevech. Zároveň byl až moc líný aby s tím něco dělal. Putoval jako každý den, žil jako každý den, pořád stejně a stejně, dokud si nebyl jist, že nemá na světě žádného údělu, žádného smyslu a žádného naplnění. I tedy klesl do prachu cesty, neschopen breku nebo lítosti, protože byl tak prázdný a dutý, že ani jedna slzička mu nezbyla. Srdce ho opustilo, mozek uletěl, střeva zmizela, žaludek se obrátil na útěk, mysl zůstala prázdná. Duši vypustil někde cestou. Nenáviděl se za jeho stálost, za jeho klid, za jeho pacifismus, za jeho smíření s ničím. Nenáviděl se za to, že se nikdy nezmění, za to, že navždy zůstané stejný. Opovrhoval sám sebou, znechutil si sám sebe, znechutil si veškerou radost, znechutil si žití a pak byl znechucený tím, že si všechno znechutil. Byl by zvracel, kdyby mu nebyl žaludek utekl, kdyby mu srdce zůstalo a kdyby mozek byl na svém místě. Vydloubal si oči svými mozolnatými prsty a teprve tehdy byl schopen pláče. Z důlků se mu řinula krev a z úst tiché vzlyky. Oplakával vlastně nic, třímaje ve svých dlaních hladké bulvy. Rozmačkal je, rozdrtil je a pak je zahodil. Ruce si pak utřel do kalhot a zůstal tak, zhroucený ve svém vlastním dobrovolném utrpení. Protože jak pomoc člověkovi, který o to nestojí? Jak pomoci člověku od nenávisti, když se k ní sám obrátil?


 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 2. března 2016 v 19:49 | Reagovat

Jo no, každý je nahraditelný, ale tenhle ne tak docela. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama