lhavé krásy motýlů

10. února 2016 v 22:00 | Cíťa |  Divnokydy
A je vlastne jedno jestli lžu, poněvadž lidská osobnost a její velké nedokonalosti jsou jen černé hrudky špíny za pečlivě pěstěnými nehty Boha, kterou se pořád neúspěšně snaží vyšťouchnout nůžkami. Co potom až se mu to povede?




Ať se snažila, jak chtěla, život mu nezachránila. Protékal jí mezi prsty, čirý, ohnivý a pořád krásný. Zrudný ve své poslední minutě děsu, když se uvolnil a duše opustila jeho tělo. Neplakala. Jen pila. Pila jeho poslední výdechy a četla ztrácející se myšlenky. Šeptal jí:"Nezapomeň." Protože byl vždycky egoista a ona mu říkala:"Miluj mě napořád." Takže se jejich přání moc nestřetávali a do jejich poslední minuty se nikdy nepochopili. Lidi kolem nic ječeli a brečeli ve svých záchvatech a ona mu držela hlavu a krev a tělo pohromadě a všude vládl chaos a vzruch a někdo zavolal sanitku, i když to nebylo potřeba. Naposledy se jí dotkl a vytratil se. Nesouhlasil s její nabídkou, ale čistě předpokládala, že její návrh přijal. Prsty měla pořád ulepené od cukrové vaty, kterou jí koupil.

 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 11. února 2016 v 14:10 | Reagovat

Moc se nestřetávala. :D Jako se málokdy střetnou - leda se stuprumem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama