bezvědomky

24. února 2016 v 20:13 | Cíťa |  Divnokydy
Žlučník se mu jen pohnul, když se zadíval na ty jitrnice a klobásky, zelí, husičku, knedlíky, vepřové, hovězí a gulášek, kaše, jáhly a kapříka, bramborový salát, bramborové knedlíky, řízečky, halušky, brynzu, sýrečky, tvarůžky, nivu, šunky, aspiky, salámi, mandlové koláče, tvarohové koláče, koláče s ovocem, kuřátko pečené, krůtičku nadívanou, brambory dušené i pečené, chléb, chlebíčky a biskupský chlebíček, vánočku, dortíčky, šlehačku, kremrole, větrníky, indiánky a polívčičky zeleninové s mrkvičkou a nudličkami, bramboračka, koprovka, s játrovýma knedlíčkama, fazolačka, čočka a k tomu nakládané okurčičky, sůl, křen a horčice, pepř a skívy chleba, curkovíčko, čokoládové bonbony, větrové hašlerky, džbány poctivého pivečka, vínko, vodu, šťávy, krajáče mléka, kávičku, čaje bylinkové i ovocné a k tomu tvrdší slivovicu, meruňky a ohnivé calvados.




A Hvězdář se zachvěl pod pokrývkou černého nebe, ach jak se ten nebohý stařec pod tou peřinou zatřásl, kosti mu zachřastily, oči se zablýskly.
Nebyl to žádný tulák po hvězdách, to rozhodně ne, ačkoliv jeho jméno bylo zavádějící. Nebyl to také žádný Galileo Galilei, natož Koperník, ačkoliv si někdy tak připadal. Byl to jen stařec na okraji propasti. Ani nadosah civilizace natož nadosah necivilizace. Existoval, ten náš dědula nějak tak sám o sobě a právě si zapaloval cigaretu.
Cigareta byla poctivá, ručně smotaná, tabák trochu marný. Kolem něj profrčelo auto a zpívalo. Zpívalo a zadní světla se ztrácela v dálce, daleko v té pustině nepustině, padalo do propasti a zároveň se z ní zvedalo. Hvězdář se opětovně zachvěl a přitáhl si oblohu blíže k sobě. Noci byly chladné a dlouhé, hvězdy slabé a mrtvé. A noc byla tichá (až na onen zpěv doznívající na obzoru) a Hvězdář sám. Poslední cigareta mu byla nepříjemná stejně jako ta první, když byl ještě malý kluk. Mohlo mu tehdy být tehdy tak čtrnáct a chvíli mu trvalo než pochopil jako cigaretový kouř vdechnout. Cigára ho zklamali. Čekal něco opojnějšího, něco za co se to oplatí, jenže ono nic. Sliznice ho štípala, trochu ho rozbolela hlava. Nehřála, ale jen svítila. Pusté světýlko ve tmách. I tak svou první cigaretu zahodil už po pár šlucích. Dnes ji lačně vdechoval a nasával do sebe. Pustý muž ve tmách.
Hvězdář nebyl ale prázdný muž. Byl jen sám. Nezbyl mu již nikdo pro koho by si holil své strniště. Nezbyl mu nikdo pro koho by si oblékl teplý kabát. Nebyl jž nikdo pro koho by se mu hodilo usmívat. Ale přes jeho osamocení mu zbylo všechno. Srdce i plíce, játra a žaludek, střeva, tepny, cévy, ledviny, mozek, oči, klouby, kosti, kůže a dokonce i zuby. Nezbyl mu nikdo pro koho by plakal a tak tedy naposled zavřel oči, aby se prospal.
Ráno se probudil do tmy. Hvězdy byli pořád nečinné, oharek cigarety vedle něj vyhasl. Zem nebyla chladná a ani teplá, větřík nebyl silný a ani slabý. Život nebyl dobrý a ani špatný. Otevřel si další konzervu a poslepu snědl co mu nabídla. Snad to měla být nějaká mexická pochutina, fazole chutnali jako oharky a párky zas jako popel. Plastovou lžičkou vyjedl konzervu dočista a prázdnou ji uschoval do svého batohu. Chvíli seděl a opíral se, snad o strom a snad o zeď (jak už jsem řekla, Hvězdář nebyl ani v civilizaci a ani v necivilizaci) a naposledy se zahlěděl do tmy a na cestu, kterou se někdy hnala zpívající auta. Po dlouhé době možná něco cítil a nebylo to ani dobré a ani špatné, ale pro začátek to stačilo. Cítil strach. Setřásl ze sebe nebeské pokrývky a protáhl se. V ramenou mu zapraskalo.
Cítil strach když se vydal onou cestou možná do té civilizace nebo do té necivilizace, tím směrem kam jela všechna auta. Cítil strach když opustil své útočiště a nechal za sebou své prázdné kozervy a cigarety. Opustil všechno co ty dlouhé léta znal. Nic dobrého a nic špatného. Nic slabého a ani nic silného. Nic úžasného a ani nic odporného. Nic.

 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 25. února 2016 v 2:12 | Reagovat

Obyčejný ťulula. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama