tlukoucí srdce přes okap- poštovné zdarma

29. ledna 2016 v 23:49 | Cíťa |  Divnokydy
"Když už spor, tak ať pořádných rozměrů. Vyhlásíme jim válku!"
"Ano, pane, jak si přejete."
"No co!?"
"Cože?"
"No co tu ještě děláte!?"
"Ach ano, pane, hned pošlu někoho s touto zprávou k jejich vchodu. Jsem si jisté, že se zaleknou."
"Jak jinak, že?!"
"Pane, vy tedy máte rád ty vykřičníky."
"Nezapomínejte i na otazníky?!"





Bestiář se narodil znovu. Svět se za tu dobu zřejmě nezměnil. Nebe bylo pořád modré a slunce vycházelo na východě a zapadalo na západě. Jen všechno bylo větší. Stromy se staly mrakodrapy, stébla trávy zesílily do závratných výšin a lidé byli obři. Smrt a její pán ho přelstili. Náš Bestiář se stal zahradní housenkou a se smutnou rezignací okusoval hlávkový salát na záhonku uječené osmičky. Dny plynuly až moc pomalu a on měl neustálí hlad, který nešel utišit. Musel jíst a jíst a jíst. Nikdy se nenasytil a nikdy se neunavil. Večery také projedl. Někdy za svitu měsíce slyšel jak si osmička prozpěvuje. Nikdo jeho smrti nelitoval. Nikdo po něm netruchlil. Oněch osm lidí, kteří orodovali o jeho osudu pořád žili a žádná spravedlnost se nekonala. Plakal, kdyby to uměl. Měl by strach kdyby existovala nějaká hrozba. Celé dny se ale neukázali žádní ptáci, kteří by ho mohli slupnout a ani osmička se zdánlivě nestarala o svoji zahradu. Prožil polovinu svého života v tichu a žalu. Dokud jednou v jednu noc nepocítil potřebu vyšplhat na nedaleký mladý stromek. Konečně na něj padla únava. Smrt si pro mne jde, pomyslel si radostně a zavřel by oči, kdyby měl víčka.
Ráno se probudil v měkké posteli, která připomínala tu lidskou. Byla teplá a bezpečná- říkal si. A v tu chvíli se zrodil Bestiář tak jak ho známe. Už se nechtěl bát a nechtěl být v bezpečí. Vyhrabal se ven a roztáhl svá křídla. Od té doby nelezl, ale poletoval. Od toho dne sledoval osmičku a její život. Jako malý, maličký motýlek. Vítr ho nesl ve svých prstech a on si náhle zamiloval květiny. Bylo jaro a celý záhon osmičky byl v rozpuku a hířil životem. Osmička začla také vycházet ze svého domu a někdy si klekla a vytrhala plevel kolem jejich květin. Při té činnosti ji pozoroval a jeho drobné očka se leskly v záři mírného slunce. Mohla to být osoba, která ho odsoudila k smrti? Nebyla sice mladice, ale špetka krásy v ní zůstala. Té zachovalé krásy, která ji nechala pružnost a jiskru. Umyslil si, že ji bude sledovat častěji- tedy z ryze profesních důvodů. Od té doby se i v Bestiářovi (našem motýlovi) zrodil i jeho dávný mladický elán. Sledoval ji jak se převléká ve světle svíčky a možná by mu i srdéčko bušilo, kdyby nějaké měl. A každou noc přilétával blíže a blíže. Dokud ji neviděl úplně a potom zase a zase. Jednou večer vlétl jako pokaždé do okna a už se rozhlížel po jejím obličeji. Možná byl neopatrnější než obvykle a najednou ztratil sílu v křidélkách. Zřítil se do plamínku svíčky a začal hořet (opět a zase). Ano, osud si s ním krutě pohrával. Létal v agonii po pokoji a osmičce zapálil záclony. Osud přišel a s ním i spravedlnost. Musel se dívat jak dům jeho lásky hltá plamen, zatímco se jeho vědomí vytrácelo.
Už zase byl tam. V pekle.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 30. ledna 2016 v 14:21 | Reagovat

Srdéčko bušilo. Smolař jako já. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama